Nebuď tak citlivá prosímtě
Zase ta věta. Stačí nevinná poznámka, změna tónu, unavený pohled druhého… a už se tě to dotýká, derou se ti slzy do očí a nebo máš v sobě malý vnitřní výbuch, který nechceš ukázat.
Možná si říkáš, co s tebou sakra je. Proč tě tak rozhodí věci, které jiní přejdou mávnutím ruky.
Ale co když to není „přecitlivělost“?
Co když jen vnímáš víc než ostatní?
A co když právě tenhle dar celý život považuješ za problém?
Přecitlivělost není to samé co citlivost.
Přecitlivělost často nevychází z tvé povahy, ale z toho, co jsi musela dlouhodobě zadržet. Nezpracované emoce, potlačené potřeby, roky života v napětí nebo očekávání. Přehnaná reakce je často přehnaně dlouho zadržený pocit, který neměl kdy ven.
Gabor Maté ve své knize Když tělo řekne NE popisuje, jak navenek klidní a vstřícní lidé často žijí s potlačeným vnitřním chaosem, který se časem projeví nejen přecitlivělostí, ale i tělesně.
Přecitlivělost je signál. Tělo a psychika ti říkají: „Už je toho moc. Něco tu není přijaté. Něco ve mně se potřebuje ozvat.“
Ale místo přijetí často přichází stud.
A tak se přecitlivělost dál cyklí. A hluboko uvnitř se usazuje tiché přesvědčení:
„Moje emoce jsou problém. Já jsem problém.“
Citlivost není slabost. Je to jiný druh nervového systému.
Vysoká citlivost, tzv. HSP – Highly Sensitive Person, je biologicky daná vlastnost, nikoliv vada nebo problém. Ovlivňuje způsob, jakým zpracováváš podněty – fyzické, emoční i mentální. Odráží se v hloubce vnímání, schopnosti číst mezi řádky, vysoké empatii, ale i ve větší náchylnosti k přetížení.
Psycholožka Dr. Elaine Aron, která tento pojem zavedla, potvrzuje, že vysokou citlivostí disponuje asi 15–20 % lidí. Mozek HSP osob doslova zpracovává informace důkladněji – neustále vyhodnocuje nuance, kontext, emoce druhých.
🔹 Rozdíl?
Zatímco přecitlivělost je často reakce na přetížení, HSP je způsob, jak vnímáš svět.
🔹 Přecitlivělost tě vyčerpá.
🔹 Citlivost tě rozšíří – pokud s ní umíš zacházet.
Nevědět, co se v tobě děje, je jako žít v cizím těle.
Když nerozpoznáš rozdíl mezi přecitlivělostí a vnímavostí, začneš sama sebe zpochybňovat. „Jsem moc. Jsem přehnaná. Neumím se ovládnout.“ A místo toho, abys se svou citlivostí začala pracovat, začneš ji potlačovat. Utlumíš ji… a s ní i svoje dary.
Ženy jako ty – vnímavé, empatické, přemýšlivé – často vyrůstaly v prostředí, které jejich citlivost neuneslo. Když byla malá a rozplakala se „jen tak“, slyšela:
„Neber si to tak.“
„Přestaň bejt hysterická.“
„Jsi přecitlivělá.“
A tak se naučila sebezpochybňování místo sebelásky.
Když se teď jako dospělá rozhoduje, zda něco říct, udělat, nebo se jen ozvat… filtruje to přes vnitřní kontrolku: „Nebudu zas za drama queen?“
Neznalost rozdílu mezi přirozenou citlivostí a emoční reaktivitou tě drží v pasti.
Buď se přetváříš, nebo se rozpadáš.
A přitom existuje třetí cesta:
👉 Rozpoznat, jak tvůj citlivý systém funguje,
👉 naučit se s ním vědomě zacházet,
👉 a přestat se za něj trestat.
Co s tím? Nepotřebuješ být méně citlivá. Potřebuješ vědět, co se v tobě děje.
Jak poznáš rozdíl mezi přecitlivělostí a vnímavostí?
- Přecitlivělost přichází náhle, je výbušná, unáší tě.
– Cítíš se zahlcená, podrážděná, emočně nestabilní.
– Často tě něco rozhodí víc, než sama chápeš proč. - Vnímavost (HSP) je stabilní, hluboká, komplexní.
– Vnímáš jemné signály, meziřádky, emoce druhých.
– Často víš co se děje, ale neumíš s tím ještě dobře pracovat.
3 první kroky, jak se sebou pracovat:
1. Zpomal a pojmenuj.
Když tě něco zasáhne, zeptej se:
„Tohle je moje emoce? Nebo jsem přejala něčí energii?“
Zapisuj si situace, kdy se cítíš zahlcená. Postupně začneš rozeznávat vzorce.
2. Vytvářej vědomý prostor.
Citlivost potřebuje prostor jako rostlina světlo.
Nečekej, až „bude čas“. Vytvářej ho. I 10 minut ticha denně ti pomůže slyšet sama sebe dřív, než tě emoce převálcují.
3. Přestaň se opravovat. Začni se poznávat.
Tvoje citlivost není chyba, kterou je třeba spravit. Je to mapa. A když se ji naučíš číst, začneš se cítit doma.
Když začneš rozlišovat, co je tvoje pravá vnímavost a co je emoční přetížení, otevře se ti úplně jiná realita:
➡ začneš vědomě tvořit hranice,
➡ nebudeš tolik reaktivní,
➡ a tvá citlivost začne pracovat pro tebe – ne proti tobě.
A co když tvá citlivost není problém… ale kompas?
Možná ses celý život snažila být „silnější“, „odolnější“, „míň citlivá“.
Ale co když právě to tě odvedlo od sebe?
Zkus místo dalšího sebeopravování udělat jeden laskavý krok:
Každý večer si zapiš tři momenty, kdy ses během dne cítila „moc“.
A vedle toho si napiš, co ses v té chvíli dozvěděla.
O sobě. O druhých. O světě.
Začni mapovat, jak tvoje citlivost vlastně funguje. Uvidíš, že není slabá – je jen nepřeložená.
Nejsi přecitlivělá. Jsi jen konečně připravená vnímat pravdivě.
A to je dar. Velký dar. Jen je potřeba naučit se s ním zacházet.
Ne zmenšit se.
Ne zocelit se.
Ale ukotvit se – a žít tak, jak to odpovídá tobě, ne systému kolem.
Pokud chceš citlivost přestat potlačovat a začít ji žít vědomě, napiš mi zprávu.
Ráda tě tímhle procesem bezpečně provedu.
Bez nálepek. Bez dramat.
Jen skrz pravdu, kterou máš v sobě a tam tě povedu.
