Tohle je ono?
Na papíře to vypadá dobře.
Děláš práci, kterou umíš. Máš výsledky. Lidi tě berou jako profesionálku.
Jenže v tobě to přesto není ono.
Není to špatný. Ale… není to tvoje.
Je to jako když jíš jídlo, co tě má zasytit – ale ty po něm stejně zůstáváš hladová.
Hladová po smyslu. Po kontaktu se sebou.
Po tom pocitu, že využíváš všechno, co v sobě máš – ne jen tu výkonnou část.
A tak se ptáš… někdy šeptem, někdy zoufale:
„Kde je ta práce, ve které můžu být celá?“
A hlavně:
„Jak se k ní vůbec dostat, když tohle vypadá jako úspěch?“
Mýtus: Práce snů = lehkost, radost a přirozený flow
Když se řekne „vysněná práce“, většina lidí si představí:
Ráno vstaneš s úsměvem, celý den jsi v kreativním flow, máš ideální klienty, všechno do sebe zapadá a peníze se jen sypou.
A když to tak není?
Přijde stud.
„Možná jsem si to jen idealizovala. Možná nejsem dostatečně vděčná. Nebo… dostatečně dobrá?“
Ne, zlato.
Jsi jen člověk. A pravda je mnohem syrovější než motivace na nástěnce.
➡️ Práce, která tě naplňuje, tě zároveň zrcadlí.
A to bolí. Někdy.
➡️ Vysněná práce tě často vede mimo komfortní zónu, protože vyžaduje, abys přestala hrát roli a konečně se ukázala celá.
A právě proto to není vždy lehký.
Ne protože jsi mimo. Ale protože jsi konečně na cestě k sobě.
Co vlastně znamená „práce, kde využívám svůj potenciál“?
Nejde o to, mít práci snů podle cizího checklistu.
Nejde ani o to, být nejlepší.
A už vůbec ne o to, být pořád v radosti.
Práce, která využívá tvůj skutečný potenciál, je práce,
➡️ kde můžeš být celá.
Ne jen chytrá. Ne jen výkonná.
Ale taky vnímavá. Intuitivní. Hluboká. Možná i trochu „jiná“.
Je to práce, která tě nenechá hrát malou hru.
Která tě konfrontuje, kde jsi ještě schovaná.
Která tě vybízí, abys přestala jen „fungovat“ a začala vyzařovat.
💡 Tvůj potenciál není jen soubor dovedností.
Je to mix tvých hodnot, zkušeností, vize, bolesti i daru.
Je to ta část tebe, která ví, že jsi tu pro víc než jen plnit KPIčka.
A tohle nemusí být vidět navenek.
Ale když to neprožíváš uvnitř, začneš chřadnout.
Funguješ. Ale pomalu se odpojuješ od života.
Co ti brání jít do práce, která tě fakt volá?
Většinou to není nedostatek nápadů.
Ani nedostatek schopností.
To, co tě drží zpátky, jsou vnitřní věty, které zní jako realita – ale jsou to jen strachy ve slušivém kabátě.
💭 „Co když se tím neuživím?“
💭 „Co když si jen něco nalhávám?“
💭 „Nechci být další, co si myslí, že bude žít svůj sen… a pak padne na hubu.“
A úplně potichu ještě něco jiného:
💭 „Co když opravdu zjistím, co chci – a nezvládnu si za tím jít?“
💭 „Co když zjistím, že na to nemám?“
💭 „Co když se ukáže, že jsem nikdy nebyla výjimečná, jen jsem se dobře snažila?“
Tohle není lenost.
Tohle je existenciální strach.
Protože když už jednou slyšíš, co tě doopravdy volá, nemůžeš to od-slyšet. A buď to začneš tvořit – nebo tě to začne zevnitř ničit.
A právě proto radši zůstáváš tam, kde „to dává smysl“.
Ještě chvilku.
Ještě chvíli… až si to sedne. Až budou peníze. Až děti odrostou. Až bude víc času.
Jenže čas se neuvolní.
Ty se pro něj musíš rozhodnout.
Jak poznáš, že už nejdeš ve svém potenciálu?
Nepřijde velké drama. Nepřijde kolaps.
Jen tichá únava z věcí, které by tě dřív bavily.
Stav, kdy všechno zvládáš… ale nic tě fakt nevzrušuje.
Není to vyhoření. Ale není to ani život.
📌 Zvládáš, ale cítíš otupělost.
📌 Jsi schopná, ale necítíš naplnění.
📌 Každý den je v pořádku… ale žádný nezůstává v tobě.
A tělo ví první.
– Těžkost na hrudi, když máš začít další pracovní den.
– Pnutí, když děláš něco, co „dává smysl“, ale už to nedává život.
– Mikrosmutek, když vidíš jinou ženu, která si dovolila jít svou cestou.
💥 Největší red flag?
Když sama sebe přesvědčuješ, že je to „v pohodě“…
… ale v hloubi víš, že by sis to pro svoje děti nepřála.
Co můžeš udělat, i když si nemůžeš dovolit hned všechno změnit?
🔸 1. Zmapuj svoje vnitřní zdroje.
Nečekej, až ti někdo řekne, co umíš.
Sedni si a napiš si: – Co mi jde lehce?
– Kdy ztrácím pojem o čase?
– Kdy cítím, že „tady jsem to já“?
Tohle nejsou banální otázky. To je mapa k tomu, kde začít žít víc jako ty.
Pomůže ti třeba i test VIA Character Strengths – ale hlavně sleduj to, co v tobě rozsvěcuje jiskru.
🔸 2. Začni tvořit mikroprostory, kde jsi celá.
Možná nemůžeš změnit práci. Ale můžeš změnit kousek dne. Kousek přístupu. Kousek hlasu, který používáš.
Třeba v meetingu, kde obvykle mlčíš, řekneš nahlas, co si doopravdy myslíš.
Třeba si konečně otevřeš prázdný dokument a napíšeš první odstavec své vize.
Třeba se přihlásíš do něčeho, co tě děsí – a zároveň přitahuje.
Tohle nejsou maličkosti.
To je energie návratu.
🔸 3. Přestaň čekat na povolení.
Nikdo ti nedá razítko, že můžeš jít jinou cestou.
Ani partner. Ani šéf. Ani vesmír.
To razítko si musíš dát sama.
A nemusíš kvůli tomu hned všechno překopat.
Stačí, že si přestaneš říkat:
„Až… budu víc ready, stabilní, jistá.“
Protože paradox je – ready budeš až v momentě, kdy se rozhodneš jít.
Ne, nechceš moc. Jen už nechceš zůstávat malá.
Ta touha po práci, kde budeš celá – to není rozmar.
To je životní volání.
A ano, možná je děsivý.
Ale ještě děsivější je ho dál ignorovat.
Nemusíš znát všechny kroky.
Nemusíš hned odejít.
Ale můžeš přestat předstírat, že tě to netrápí.
📩 Pokud cítíš, že už nechceš dál zůstávat v prostoru, který tě neživí – ale nevíš, kudy ven… napiš mi.
Spolu se podíváme na to, co tě volá, co tě brzdí – a co s tím.
Bez tlaku. Bez očekávání.
Jen upřímně. A prakticky.
Protože tvůj potenciál není nápad. Je to tvoje pravda.
A ta si zaslouží jít ven.
