Vstaneš a už jedeš. Rychlá káva, snídaně, pár zpráv, práce, děti, zase zprávy. Celý den jsi v pohybu. Ve výkonu. V odpovědnosti. A přesto, když večer lehneš, místo klidu přijde myšlenka:„Měla jsem toho zvládnout víc.“ Ani to nevyhodnotíš jako problém. Je to prostě normální.Být na sebe tvrdá = standard. Jenže právě tahle každodenní přísnost…tě pomalu, potichu, ale jistě […]
Tohle je ono? Na papíře to vypadá dobře.Děláš práci, kterou umíš. Máš výsledky. Lidi tě berou jako profesionálku.Jenže v tobě to přesto není ono.Není to špatný. Ale… není to tvoje. Je to jako když jíš jídlo, co tě má zasytit – ale ty po něm stejně zůstáváš hladová.Hladová po smyslu. Po kontaktu se sebou.Po tom pocitu, že využíváš všechno, co
Zase cítíš, že něco visí ve vzduchu.Partner je tichý, dítě podrážděné, kolegyně odměřená.A tvoje hlava se rozjede dřív, než stihneš mrknout:„Udělala jsem něco špatně?“„Mám něco říct? Udělat? Změnit plán?“ A tak přepneš do módu zachránce. Uklidníš, uvaříš, zařídíš, změkčíš atmosféru.Všechno, jen aby bylo dobře. Aby se všichni cítili v pohodě. A večer lehneš a v hlavě ti jede tichý soundtrack:„Všichni